Stává se u nás již tradicí. Ráno do školky frčíme busem. Pěšky je to asi 10 minut, pokud vezmu Vikouše na koníčka. Jinak s její rozvážnější chůzí dvojnásobek. Tak či tak není to žádná velká štreka. Ovšem Vikouš si, nevím proč, oblíbila jízdu místními autobusy, a tak až na některé výjimky využíváme k cestě do školky místní MHD. Nevadí, že při této vzdálenosti to kolikrát vyjde časově déle. Autobusy mnohdy narvané, a když se jde ještě s Oliváčem v kočárku, je někdy kumšt se do něj nacpat. A menší fyzické a psychické vypětí.
Následující řádky se však nebudou týkat jen a pouze ranních cest. A vlastně mi dochází, asi nejen busem. Ale ono pořád vymýšlet ty nadpisy je někdy složitější než pak smolit ty své dojmy. Svá moudra. Své žvásty. Nějaké další dojmy a zážitky, po již 6 měsících v Tý-Píčku, zkusím sepsat. Patrně ne tak vtipné, jako z povídání pánů Šimka a Grossmana, avšak o to reálnější. No jo, komu co budu nalhávat. Samozřejmě malinko přibarvené, ať neusnu i já sám nudou při jejich psaní.
Zkraje nejdříve k jízdě autobusy jako takové. Jak to jen napsat slušně? Řidiči tu jezdí jako prasata. Brzda, plyn, stylem „řádně naklepat a proházet pasažéry“. Na to, že je Tchaj-wan technologickou velmocí, jejich vozový park čítá vcelku dost starších vrzajících kousků. Už se nám tak stalo, že si Vikouš nechtěně přesedla z jedné strany autobusu na druhou, kočárek malinko rozjel či slajdoval busem. Normálkou je též dveře otevírat před zastávkou ještě za jízdy. A naopak je zavírat až s rozjezdem. Jelikož o plynulém dobrzdění či rozjedu nemůže být řeč, divím se, že jízda busem není ve stylu soutěže „Nejslabší, máte padáka“. Jak tu jsou skoro všichni cimprlíci a všude vidí nějaké nebezpečí, tohle jim zdá se nijak nevadí.
Na obranu pánů řidičů, skútry jim to moc neulehčují. Předjíždějí zprava, zleva, jak a kdykoli to jde. Nehledě na to, je-li to před zastávkou. A tak vlastně často ani jiné možnosti nemají, nežli je závodní terminologií „dostat na brzdy“. Ony ty zastávky jsou každých co 200 metrů. Tudíž ani motorkář si ve finále moc nevybere, kde tu velkou plechovou krabici předjet. I přesto by se malinko krotit řidiči busů mohli. Zvlášť, když jsou na palubě děti. A jejich na něco věčně remcající český otec.
Když už jsou v zastávce, tam je to pohoda. Výstup, nástup s dítkem, kočárem, i přes narvaný bus celkem v pohodě. Řidiči jsou trpěliví. On to pak dožene tím, až to odpíchne ze zastávky. Navíc některé busy se i naklání, aby usnadnily právě mamince, nebo mně, s kočárem se dostat dovnitř. (linky brázdící srdce města jsou snad vždy nízkopodlažní, co jsem vypozoroval) Ačkoli to naklánění je kolikrát na dvě věci, poněvadž se zajížděním k chodníku si moc hlavu nelámou. Znamená i tak sjet z obrubníku, a následně zvednout do busu. Ale i snaha se cení. Celkově vzato, a objektivně, žádný extra horor to není.
Pokud jste již v busu, s dětmi na krku se dočkáte i ohleduplnosti cestujících. Platí nejen o MHD na čtyřech kolech. Jak jindy nevěnují ani ždibík pozornosti dění kolem, čumí jen do mobilů, u dětí je to malinko jinak. Pustí sednout. A dokonce vehementně vybízí i mě, ať si sednu. Byť musím stát u kočárku, pokud nechci, aby mi po busu létal jak kulička v ruletě. Či jak s oblibou říkával můj známý „jako Žantovský v Lincolnu“.
Čuměni do mobilů, to jest místní obyčej. Furt, pořád a kdekoli. Jasně, nejsou v tom výjimeční, i v našich končinách je to oblíbená kratochvíle. Jen mi tak přijde, že v Česku se týká primárně mladších ročníků, které sjíždějí sociální sítě, paří hry nebo sledují vysoce edukativní videa na YouTube. V Tý-Píčku to jsou tak nějak všichni. S knížkou nebo čtečkou v ruce tu moc lidí v busu neuvidíte. Přemýšlím, jestli jsem vůbec viděl. Buď mobil nebo spí. Jasně, i na mobilu lze číst knihu, pracovat, sledovat zprávy, a ne se jen věnovat „blbostem“. Když ale sem tam nahlédnu přes rameno, což s mými 190cm výšky zde není úplně těžké, oni tady hry sjíždí i ročníky, jež mají k mileniálům daleko. A opět, žádné sudoku apod. Čím více bliká a hýří barvami, tím lépe. Už jsem viděl takhle dva pány, kolem 60 let tipuji, jak přišli do kavárny, sedli spolu ke stolku, oba vytáhli mobily a začali hrát. Aniž by spolu slova prohodili. Před odchodem jen oba na sebe kývli hlavami, že teda jako jdou.
Zpět do vozů hromadné dopravy. S tím pouštěním k sezení platí vesměs obdobné, co v českých končinách. Minimálně těch pražských. Nabídku sedadla učiní, pomocnou ruku podají spíše ženy. Povětšinou v těch nej letech. Zde i spíše důchodkyně než mladé kosti. Adolescenti obou pohlaví, ti, jak si sednou, buřtí na vše kolem a ani o píď se nehnou. Je kategorie sama pro sebe. S dětmi aspoň u zbytku máte výhodu, poněvadž obecně pustit staršího sednout? Ale kde že. Asi když tu i 80 letí občané trojčí na hrazdách, netřeba se toliko divit.
Z mého pohledu pak nastávají úsměvné situace, kdy mě paní v letech, bez urážky již s těmi nejlepšími za sebou, pouští sednout. Anebo paní poloviční velikosti, ověšená kabelkou od Louise Vuitona, luxus od hlavy k patě, mi pomáhá vynést kočárek z busu. Který opět zastavil metr od chodníku a jakýkoli úklon je mi totálně k ničemu. A stejně musím brát kočárek „do teplejch“.
Stejně tak dámy podávají věci, které vypadnou z kočárku. Nebo jsou někým vyhozeny. Stává se to. Obdobně pokud vás zastihne déšť a přebíháte přes ulici, přikluše spíš dáma s deštníkem a vezme starší dítko pod svá křídla. Co starší dítko, už se stalo, že i mě. Takové gentlemanství v opačném gardu. Asi ne nadarmo se říká, že místní ženy bývají ve vztazích hodně dominantní. A já tu vlastně kolikrát jsem naopak za tu maminu. Ale zbytky mužské hrdosti a ega trpí, nutno přiznat.
Abych místní muže jen nehanil a vrátil se na správnou stranu, vcelku nedávno se mi dostalo i galantnosti od pána ve středních letech. Fajnově oblečen v obleku, kožená aktovka. Přesto, když viděl, jak jdu s kočárem a dalším dítětem v dešti bez deštníku, neváhal mi nabídnout svůj. A to nevypadal jako deštník za pár šupů, co tady koupíte v každé sámošce. Upřímně mě to stálo hodně přemlouvání, abych mu jeho záměr překazil. Přeci jen mé vytahané triko těch pár kapek rozdýchá spíš než jeho elegantní oblek.
Jedna malá poznámka bokem. Jak jinak u mě, že? Příhody s deštníky se mi dějí vcelku běžně. Důvod je prostý. Nerad nějaký s sebou tahám. Pokud nepadají provazy, pár kapek ještě nikoho nezabilo. Nejsem přece cimprlík. Ale párkrát se tohle „gerojství“ vymstilo.
Jejich ochota být otci „v nouzi“ nápomocni, především tedy dam, jde ruku v ruce s jejich chorobnou opatrností. Sice tady mají na hřištích síťové prolézačky, šplhačky, ze kterých může dítě z dobrých 5 metrů letět po škebli přímo na zem. Jakmile jste ovšem mimo hřiště, a především v dopravním prostředku či na chodníku, jdou uvolněné mravy stranou. Stává se tu běžně, že cizí paní, většinou postarší, chytne Vikouše na sedačce za ruku, přidrží ji, zkrátka na ní šmatá. Pokud mi Vikouš vyběhne z busu a vzdálí se na pár metrů, než já vytáhnu kočárek, ať již sám nebo s pomocí dámy s nóbl kabelkou, už jí urguje místní aktivní důchodkyně, ať se hezky drží tatínka. Nedej bože, pokud hrajeme naší oblíbenou hru „potkáme se“. To znamená, na chvíli se rozejdeme jinou cestou – např. pěšiny v parku, kdy třeba za 30 metrů se opět sejdeme. Nebo klasicky ona jde po schodech, já tlačím kočár po objezdové rampě. To myslím některým místním jedincům atakuje hranici infarktu.
Zpět do městského hromadného prostředku. Nařízení, co při přepravě dodržovat, jsou v podstatě totožné jako v našich končinách. Neměli byste tam jíst rohlík se salámem, ani žádné jiné pokrmy. Což by snad mělo být standardem všude. Na Tchaj-wanu se k tomu přidává i zákaz pití. Což v horkých dnech, rovná se většinu roku, znamená někdy menší diskomfort. Místní občané ho také ne úplně stoprocentně vždy dodržují, už jsem si všiml. No vida, i pár rebelů se mezi nimi najde. Co je pak už dost na obtíž, je zákaz vzít si do autobusu svého ptáka. Na cedulích je to celkem jasně vyobrazené. Pokud se svým papouškem, nebo třeba kondorem, rádi jezdíte městskou hromadnou dopravou, tady máte úšrum.
V době, snad už, post-covidové povinnost mít na ústech roušku neplatí. Nicméně odhadem 9 z 10 cestujících ji stejně mít bude. Ale nikdo nikoho nepeskuje, pokud má či nemá. Prý jen není úplně dobrý nápad nastoupit bez roušky se žvýkačkou v puse a přežvykovat jako kráva. Pokud neporušujete nic z toho, co je dáno černé na bílém, jste víceméně všem buřt. A to, jak jsem zmiňoval, v dobrém i tom horším slova smyslu.