Už to bude skoro rok a půl, co jsme v Tý-Píčku a ještě jsme tam nebyli. Až do neděle 29. prosince roku 2024. Řeč je o dominantně města, výškové budově jménem Taipei 101. Do jisté míry je na vině naše lenost, avšak dozajista i fakt našeho respektu z výšek. Respektu, kulantně řečeno.
Tenhle věžák byl otevřen 31. prosince roku 2004 a se svou výškou 508 metrů se stal nejvyšší budovou světa. Než si pár hlav v Emirátech řeklo dost a postavilo mrakodrap jménem Burj Khalifa. Což se stalo v roce 2010, takže jim to prvenství aspoň nějaký ten pátek vydrželo. V současnosti tchajpejská dominanta dokonce už vypadla z pomyslné top 10 nejvyšších budov světa.
Svůj název Stojednička dostala podle počtu pater. Ano, těch má zcela překvapivě právě 101. Plus jistě bylo i výhodou, že podoba této číslice evokuje zápis v binární soustavě. Pro laiky – řeč, ve které si povídají počítače složena z jedniček a nul. A jakožto světová velmoc ve výrobě mikročipů to dává i vcelku hezkou symboliku. Nevím, zda to byl záměr či ne, ale prostě to pěkně vyšlo.
Samotná budova, mým okem laika, mi architektonicky přijde docela povedená. To se v mých očích rozhodně nedá říct o každém věžáku. Slavné jsou pak její novoroční ohňostroje, kdy to z ní léta na všechny strany a hraje všemi barvami. Doporučuji si najít na internetu. Ač nejsem fanoušek těchto pyrotechnických radovánek, tohle je taky dobrý.
Pokud se budete chtít podívat nahoru, což byl koneckonců i náš případ, možnost zde je. Základ je 89. patro, řekněme taková economy class, v žargonu leteckých společností. Můžete si to rozšířit i o 89. – 91. patro, řekněme premium economy class. To se pořád bavíme o výhledech za sklem. Business class možnost je ono 101. patro a možnost projít se „po střeše“ Stojedničky pěkně na vzduchu. S horolezeckým jištěním kolem klandru. Přičemž tato možnost je samozřejmě limitována počasím. Pokud prší, Stojednička zahalená v mracích nebo fuči vítr, tak vás ven nepustí. Z čehož mi vyplývá, že těch dnů v roce, kdy se dá vylézt ven, zase moc nebude.
A tím se vlastně dostávám k další poznámce a smekání klobouku. Bavíme se tady o více jak půlkilometrové budově postavené na místě, kde jsou zemětřesení a tajfuny takřka na denním pořádku. To samozřejmě malinko přeháním. Nicméně pokud se tu země více či méně třese, nebo vítr láme stromy, nikoho to moc nepřekvapí. V těchto podmínkách si lajsnout postavit takový věžák? No to klobouček.
Nikterak překvapivě to kluci mají vymyšleno dobře. A jsou na to patřičně hrdí. Právě v 89. patře uvidíte uprostřed budovy, v téhle výšce, zavěšenu 660 tunovou ocelovou kouli. Ta visí na špagátech, čímž si představte ocelová lana tlustá jak váš pas po Vánocích (minimálně). Její účel je pak vcelku prostý. Vyrovnávat všemožná vychýlení budovy. Nebo je aspoň minimalizovat. Takže když venku fučí vítr 60 m/s, tohle zavěšené těžítko to v klidu ustojí. Vlastně spíš vyrovná. Na druhou stranu na instruktážních videích bylo vidět, jak vypadalo, když se země na jaře více zachvěla, či při posledním tajfunu, co trhal stromy v ulicích města, a úplná pohoda to teda nebyla. Kávu byste v šálku neudrželi. Nechtěl bych tam v tu dobu být. Ačkoli mě stačilo i bez těch přírodních jevů čumět z 89. patra dolů. Každopádně platí – bez téhle kouličky by to byla slušná centrifuga párkrát do roka.
Na co se tak ještě připravit, pokud vyrazíte na nejvyšší rozhlednu ve městě? Kdy je škoda, že koukáte právě ze Stojedničky, poněvadž to je dle mého to nejzajímavější, co lze ve městě vidět. Hlavně na dálku myšleno. Připravte se na svezení nejrychlejším výtahem na světě. Alespoň to tvrdí přiložený certifikát hrdě vystavený před výtahy. V samotném 89. patře na obchod se suvenýry, občerstvení a travnaté plácky. Čímž myšleno koberce umělé trávy, kam se místní rádi svalí a popíjejí čajíčky, jedí svačinky. Vlastně po čas naší návštěvy vypadalo, že si tam mnozí i rádi vyjedou zevlovat a na piknik. Proč to dělat venku v parku, když můžu být někde zavřený pod střechou?
Kromě toho ono patro číslo 89 zdobila ještě baseballová výstava. Je to něco přes měsíc, co Tchaj-wan slavně vyhrál Premier 12. To je soutěž dvanácti nej týmů světa, v podstatě takové mistrovství světa bez chudých. Co jsem tak pochopil, v mezinárodním baseballu asi to nejvíc. Takže tu byl vystaven dres s podpisy všech hráčů vítězného týmu a mnohé další upomínky tohoto vítězství. Tchajwanské Nagano.
Mimoto tam byl i koutek věnován baseballistovi jménem Ohtani. Kdo by neznal, ať si najde. V současnosti nejlepší baseballista světa, který navíc kloubí nadhazování s odpalováním. Asi jakoby si Jágr potom, co šoupl za zápas 3 fíky, šel stoupnout do brány na nájezdy. A všechny vychytal. Pro představu, o jakého borce se jedná, řečí bližší českému uchu.
No ale co už malinko zarazí, tento pán není Tchajwanec. Nýbrž Japonec. Malinko zvláštní na v podstatě národní dominantě vystavovat jeho dres, prodávat jeho suvenýry, trička z týmu LA Dodgers a podobně. Přiznávám, nevím, jaký má vztah k ostrovu Malé Číny, ale trošku mi to připadalo, jako by se na Pražském hradě udělala výstava Cristiana Ronalda. Na druhou stranu tady byl aspoň vystaven míček, kterým právě odpálil nebo nahodil (vím já?) rekord v letošní sezóně americké MLB. Resp. jako druhému člověku v historii se povedlo skloubit 50 homerun odpalů a 50 vyautování soupeře na nadhozech za sezónu. Opět, představte si Jágra na nájezdech s betony a lapačkou v ruce.
Z celého výletu nahoru, dá se považovat za výlet, protože si chvilku na výtah počkáte, bylo pozitivní zjištění, že jsem onu výstavu nezneuctil ze svého přílišného respektu k výškám. Trošku horší zjištění už bylo, že dcerám výšky vůbec nevadí. A klidně tam lezly na skleněná okna. To potěš. Až vylezou někam na vysokou skálu, strom anebo i žebřík, kdo je bude dávat dolů, to fakt netuším.
FOTOGALERIE: https://photos.app.goo.gl/7UHh9PrYUULt5xz49