Už je tomu tak, někomu u nás doma se splnil sen, a dostali jsme se na jednu z tchajwanských pláží. Asi budu stručný. Jak jen já to umím. O plážích tenhle ostrov zdá se nebude. Za mě hurá. Spíš o kopcích a přírodě. Za mě dvakrát hurá.
Jasně, dle jedné pláže nebudu soudit všechny. Plus je pravda, že počasí asi mohlo být pro průzkum pobřeží přívětivější. Pod mrakem, vcelku větrno, tu a tam nějaká menší přeháňka. Ale nenechte se mýlit, byť začátek října, třicítka na teploměru svítila.
Vyrazili jsme na Baishawan Beach. Martina dohledala na chytrých sítích, tak předpokládám, nebude se jednat o pláž ze spodních pater místního žebříčku. Proto i ta má domněnka ohledně místních plážích na začátku kapitoly. Od našeho bytu je vzdálena cca hodinu jízdy autem. V našem případě se jednalo o taxi. Nachází se na severním konci ostrova, tedy v místech, kde by se patrně a případně vyloďovali Číňani. Myšleno ti z pevniny.
Pláž a okolí bych shrnul jako „back to socík“. Jak je Tý-Píčko v lecčem moderní, má luxusní obchody, dobré restaurace, tak tady malinko zamrzl čas. Úplně si nedokážu představit týdenní dovolenou u moře v těchto končinách. Dost se to podobalo našim koupákům. Rozpadlé domy kolem, žádné extra možnosti vyžití nebo možnosti, kde si dát nějaké jídlo či pití. A když už ta možnost se namane, ceny pití a jídla hezky nadstřelené. Navíc i to jídlo v našem rybníkovém stylu. Nijak si to nekomplikují, a prostě hranolky a k tomu nějaké smažené maso či něco, smaženého. To až si bude někdo stěžovat na Česko jakožto zemi friťáků.
Asi hodinu a půl dlouhý pobyt u pláže nám někdo prospal, když už nespal cestou v taxíku. Ano, řeč je o Oliváčovi. Někdo si smáčel jen nožky. Ano, já a Martina. A někdo tam hodinu a půl řádil ve vlnách na kraji moře. Ano, Vikouš. Moře celkem bouřilo, to ano, a nemilosrdný plavčík neváhal využít píšťalky, pokud se někdo vzdálil o kousek dál od břehu, než uznal za bezpečné. Byť i pár desítek metrů od kraje voda stále po kolena. Na druhou stranu, týden zpět tu nějaká utonutí v moři byla, kvůli proudům, takže ok. Stejnak se nedostavila extra potřeba skákat do vln.
Přelidněno rozhodně nebylo. Pár čínských rodin, u nichž obdobný obrázek jako u nás. Ratolest řádí na písku, ve vodě, rodiče to bedlivě pozorují ze břehu. (rozuměj ti místní čumí do mobilu) A někteří brali tu minimalizaci všech možných rizik s koupáním v moři až extrémně, a vyskytovali se i zde v rouškách. Je mi to ve finále jedno, nijak mě neotravuje, jen mi to zkrátka hlava nebere.
Kumštem je si z těchto končin objednat odvoz. Telefon zamrzne na pár desítek minut se zprávou, že za 10 minut máme odvoz, jen nám shání řidiče. Skoro až oxymóron, jeden by řekl.
Zpět jsme se nechali hodit do Tamsui. To jest čtvrť v Novém Tý-Píčku u ústí řeky do moře. Vlastně tam, kam jsme se týden předtím plavili na lodi. Je to konečná i červené linky metra, takže tou se za krásných 45 minut dá dodrncat k nám.
Ve čtvrti je stará pevnost ze 17. století Fort San Domingo, která hezky vyhlíží na řeku. Pozůstatek po španělských conquistadorech. K ní jsme se nechali zavézt, avšak její návštěvu nám někdo vetoval. Konkrétně Vikouš, jež samozřejmě usnula v taxíku, na rozdíl od mladší ségry, a i přes její místy výrazný řev. Násilím jí budit, tahat z auta, a ještě nutit jít na nějakou pevnost? Kam se navíc platí vstupné? To nechcete. Vyhozené prachy. Automaticky za krk na koníčka a co nejdříve nalákat na nějaké sousto do úst. Ano, já vím, totálně nevýchovné.
V Tamsui je, krom pevnosti, podél řeky i pěkná promenáda. A slovo pěkná myslím zcela vážně. Skoro jako byste se přenesli někam do středomoří. Krámky, zmrzliny, kavárny, restaurace… oni kucí tchajwanští si zase umí užívat, ne že ne. Starší uličky, menší domky, žádný hluk motorů. Tohle místo vypadalo moc moc fajn. Což se nedá říct o štrece metrem domů se „zpívajícím“ Oliváčem. Ve finále jsme i to zvládli a vlastně to byl hezký den. Hezky to Martina vymyslela. Krapek náročný, hlavně na nervy, jak už to tak u nás bývá, ale zase přibyla fajfka na mapě.
FOTOGALERIE: https://photos.app.goo.gl/KN4tUL2A3CxheyEe9