Už jsem to zmiňoval mockrát, tak proč to ještě jednou nepřipomenout. Co se vstřícnosti k dětem a rodinám, týče řadí se v mých očích Tchaj-wan k topu toho, co jsem doposud poznal. Je to trošku paradoxní, když v těchto končinách se potýkají spíš s nedostatkem dětí. Ale třeba i tímhle způsobem se pokouší porodnice více zaplnit. Kdo ví?
Jak moc je život zde přívětivý pro mladé, dospívající lidi, holdující nočnímu životu neumím úplně posoudit. Troufám si tvrdit z doslechu, a toho co vídám ráno na chodnících, že ani to zde nebude na štýru. Jen zkrátka jsme s Martinou v určité, řekněme, fázi života, kdy nás zajímá, jestli je poblíž nějaká houpačka a záchody pro děti. Zajímá více, než do kolika hodin má bar otevřeno.
K tématu života s dětmi se vracím malinko záměrně. Nedávno jsme navštívili s holkami dvě místa, u kterých bych na první dobrou neřekl, min. v Česku, že se jedná o vysloveně pro prcky jak stvořená. No a dalším faktem je, že už vlastně ani nevím o čem psát.
Předminulý víkend jsme naše ratolesti zatáhli do Taipei Dome. Na baseballový zápas. Taipei Dome je ten moderní stadion ve městě, určený primárně pro baseball, kam se nasáčkuje až 40 tisíc lidí. Zkrátka místo, na které bych v Česku holky asi hned tak nebral. Pokud by tedy nějaký takový stadion existoval. A jasně, O2 Arena v Praze by asi ještě šla, ale na fotbal na Letnou fakt ne. A to nejen kvůli fanouškům a jejich slovnímu výrazivu během zápasu.
Ponechme stranou, proč jsme šli zrovna na baseball, což je v mých očích jeden z nejnudnějších sportů na světě. Na Tchaj-wan zavítala česká reprezentace, inu proto. Jinak by mě tam nedostali ani s příslibem roztleskávaček nahoře bez. Samotný stadion je totiž, co se přístupnosti pro rodiny s dětmi, a obecně pro návštěvníky, týče na špičkové úrovni.
Na stadion je možné dorazit s kočárkem. Ten si na místě pohodlně zaparkovat na k tomu vyhrazených místech. Poznámka – málo jich není. Všude kromě pánských, dámských toalet jsou i rodinné záchody. Tj. místnosti s malou záchodovou mísou a sedačkou, kam je možno upnout caparta, zatímco konáte potřebu. Samozřejmě s přebalovacím pultem. Na stadionu jsou i kojící místnosti. Pokud si maminy nechtějí hrát v ochozech na roztleskávačky nahoře bez. Samozřejmě i zde hudba řve, tabule a televize blikají, což zdravému vývoji malého lidského jedince zrovna neprospívá. Ale zase jste nešli do kostela.
Co je zde dál super zvládnuté, je doprava na místo. Nejenže stadion sedí přímo na zastávce jedné z linek metra, a u jedné z hlavních silnic, ale po zápase jsou automaticky u stadionu přistaveny kyvadlové autobusy. Ty rozvážejí na nejbližší stanice metra jiných linek. Taková zbytečnost, že? Když jednu zastávku máte rovnou pod stadionem. To by se přece oněch 40 tisíc lidí do jedné, dvou souprav nasoukalo, ne? Ve finále to znamená po skončení mače nikde žádná velká tlačenice a dýchačky z úst do zátylku.
Zrovna v tomhle případě se vybavím situaci, kdy jsme s Martinou odjížděli ze zmiňované O2 Areny (její menší sestřičky stojící hned vedle) po koncertě domů. Tramvajová zastávka narvaná k prasknutí, lidé přetékající do dvouproudovky a po několika nekonečných minutách čekání přijela tramvaj s jedním vozem. Aneb jak ty čekající a tlačící se lidi nasrat ještě víc. Naštěstí Martina byla v tu dobu těhotná, a lidská vstřícnost úplně nevymizela, díky čemuž jsme dostali právo přednostního nástupu. Jinak jsme si tam asi rovnou dávali i snídani druhý den ráno u Mekáče.
Dalším příkladem tzv. „family-friendly“ místa je třeba muzeum. Ať tedy jen nekydám hnůj na ta česká, i v naší domově se najdou taká, kde se ani děti nudit nebudou. Kupříkladu zemědělské v Praze na Letné. (se tak někdy náhodou se zmínkou o hnoji sejde) Ač u něj, jemu podobných, bych spíš řekl, je vysloveně cílené na dětské návštěvníky. Představa, jak jdete na výstavu obrazů do galerie s dětmi, je pak spíš noční můrou. Tady si troufnu tvrdit, tomu povětšinou tak není.
Ať už jsme byli v palácovém muzeu, které vystavuje v podstatě to nejcennější, co na se z hlediska umění dá na Tchaj-wanu najít (co stačili sebrat komunistům na pevnině), anebo v národním tchajwanském muzeu, ani v jednom případě se nedá říct, že by tam nebyla nějaká zábava i pro děti. Místnost s hernou pro děti, s edukativním nádechem v těchto případech, lze už brát jako sicher. V případě národního muzea pak celé podzemní patro.
Avšak i v rámci expozic většinou narazíte na nějaký koutek, kde se i člověk mladšího data narození zabaví. Nějaký stůl s kostkami na stavění, nějaká interaktivní obrazovka, kreslení apod. Rodič tak má čas se kochat vystavenými skvosty, zatímco si jeho dítko staví věž z kostek. Odpadá tak potřeba mít ho stále na vodítku. Stejně tak i pocit jisté vlhkosti pod oblečením v bederní části i níže. O řečech, jak to někoho nebaví ani nemluvě. Plus jste ušetřeni toho, aby vás zřízenec muzea ze své židličky v rohu káral „držte si své dítě“, „ne tak blízko“, a přitom nevěřícně kroutil hlavou, jako co jste to za podivíny (slušně řečeno), když berete děti na výstavu.
O faktech typu přístupnosti všude s kočárkem, toalet s přebalovacími pulty, automaty k natočení pitné vody s volbou studené, teplé a horké (no jo, ty jejich čajíčky) a takových jiných běžných věcí, se ani více rozepisovat nebudu. Zvykne se na to rychle.
Jak se rády zmiňují chytré rady pro rodiče typu „život s dítětem nekončí“, tak musím uznat, na Tchaj-wanu to k pointě této věty nemá úplně daleko. Na rozdíl od jiných končin. A kotlin.