Už je v mém podání ohraná písnička. Tchajwanská populace stárne, mladé síly dochází, anebo se jim prostě nechce. A tak se hledají zdroje všude možně. Primárně se zapojují senioři do vyšších věků. Nnarazit tu na mladé opraváře či ostrahu budov je někdy vcelku kumšt. No dobře, ne vždy se jedná o důchodce, ale na druhou stranu kolikrát jde o lidi ve věku, u kterých byste předpokládali už jen sezení v křesle a koukání na televizi.
Ovšem i přesto zde platí otřepané, pokud nemáš vlastní zdroje, musíš se po nich rozhlédnout jinde. A ne, nemyslím vojenské výpady ala Rusko. Ani robotiku ala Japonsko. Zkrátka do země pustit pár lidí z jiných zemí. Ne, že by Tchaj-wan byl v tom branou otevřenou dokořán, ale min. oproti jiným (nejen) jihovýchodním státům Asie je celkem v oblibě. Jedná se o vcelku demokratický a liberální ostrov. Do Velké Číny se vám asi moc chtít nebude na převýchovu, Japonsko historicky úplně nadšeno z cizinců také není, ostatní země zase v oblastech bezpečí a ekonomické vyspělosti pokulhávají. I přesto, že žádné plakáty zvoucí a vítající cizince neuvidíte, úplná averze oproti nim zde nepanuje. Čímž zase však neříkám, že nějaké menší opovržení, pocit nadřazenosti se tu nevyskytuje. Především od Hanů, potomků těch, co přepluli kanál, by se tu a tam nějaký náznak zmíněného našel. A je myšleno i vzhledem k jejich vztahu k původnímu obyvatelstvu ostrova.
O toleranci, a uvědomování si potřeby imigrantů svědčí například všeobecná tolerance k jakési ne zcela legální činnosti. Konkrétní příklad? Veřejným tajemstvím jest fungování místní „filipínské mafie“. A mafie opravdu v uvozovkách. Jde vesměs o dámy pocházející z této země, mnohdy zde žijící desítky let, někdy i provdané za Tchajwance, co se primárně věnují pečovatelským činnostem. To znamená úklidu domácností, hlídání děti, hlídání seniorů, venčení pejsků v kočárkách a podobně.
Dámy drží svou pevnou hodinovou sazbu, žádné cenové války, navzájem si dohazují kšeftíky. Známe to. Každá má nějakou sestřenici, co je moc šikovná. Proč to není asi úplně legální? Do detailu neznám místní legislativu, ale tipuju, že živnostňák úplně mít nebudou. Hezky peníze na ruku. Jinými slovy, pokud jim nezaplatíte, můžou max. pokrčit rameny a šoupat nohama. Jasně, jinde to není jiné. Jen v zemi, kde na vše musíte mít 1000 a jeden papír, takhle „bokem“ občanku jiné země zaměstnají i třeba nějaké podniky, instituce. To je pak malinko zvláštní, řekněme.
Proč je místními tolerováno? Jednak je potřebují, aby měli své pohodlí a služby. Ti majetnější. Takže asi půlka Tý-Píčka. No a pak holky nejsou úplně blbé. Pokud si chcete sehnat například uklízečku, můžete se obrátit na místní úřad. Ten vám dohodí čínskou seniorku. Za 400 NTD na hodinu. (necelých 300 Kč) No a tuhle sazbu právě svorně dodržují i ženy z Filipín. Dokážu si představit situaci, kdy by některá z nich chtěla jít s cenou dolů, jak se ne úplně každému bude líbit. Což v zemi, kde práskačství není žádnou mizernou cnostní, by asi dotyčná úplně nechtěla.
To, že jsem se o tomhle „gangu“ tak mizerně rozepsal, má vlastně i další důvod. Sami již máme s ním nějakou zkušenost. Nějaký ten pátek k nám dochází jedenkrát týdně paní na úklid. Původem z Filipín. No, a hlavně v srpnu jsme zkoušeli paní na hlídání, původem z Filipín, pro naši malou Olivu. Záměrně píšu zkoušeli, poněvadž byť jsme tomu dali pár týdnů, Oliva si na ní nezvykla. Či spíše lépe řečeno k ní získávala větší a větší averzi. Ve finále pak pro mě bylo jednodušší s ní zůstávat sám než mít paní ze země pana Marcose kolem. Non-stop řev, břečťan kolem nohy, trvalý dohled, kam jdu a co dělám… něco jako být turistou v Severní Koreje. Jen to bylo v našem vlastním domově.
Důvody rozpitvávat nebudu. Já je vlastně sám pořádně nevím. Co jsem však z našich rozhovorů pobral, paní tu už žije přes dvacet let, má dceru s tchajwanským mužem. S tím tedy už z nějakého důvodu není, protože si pochvalovala, jak jako matka samoživitelka má zdravotní pojištění v Malé Číně gratis. Sakra, nad tímhle by se možná mělo zauvažovat i v našich končinách. Min. nad nějakou slevičkou pro ně! Ale radši zpět k ní… pracovala jako vychovatelka, kuchařka v nějaké soukromé školce. Tu s klidným srdcem opustila, protože pár měsíců dětem nakupovala jídlo, vařila a nikdo jí nákupy neproplácel.
V onu chvíli, kdy mi toto říkala, se opět projevila moje rychlejší pusa než hlava. (ta žel často bývá na chvostu rozhodovacího pelotonu) Vypálil jsem dotaz, zda má možnost se obrátit na nějaké úřady, žádat odškodnění, doplacení dlužně částky. Následovalo jen její sklopení očí a tiše proneseno „nechci mít problémy“. Naštěstí, dutý jak bambus zase snad nejsem, a tak mi se zpožděním docvaklo, že už se dál moc vyptávat nemusím. Teda vůbec. Řekl bych, její odpověď byla ve finále všeříkající. Minimálně hodně napověděla. Mě trkla.
Jak vidno, tolerované skulinky v systému, tolerované šedé vody ekonomiky jsou všude. U nás to známe s pracovníky z Ukrajiny, post-sovětských zemí, tady s námezdní silou z Filipín. A když píšu z Filipín, myslím tím obecně z okolních jihovýchodních asijských států. Není to jen tato země. Nějaká Indonésie a jiné by se tu taky našly. Byť Filipíny tam asi budou hrát prim. A zkrátka holky odtamtud dost drží pospolu.
Stejně tak jako u nás pracovní síla z východu, i zde jim to dává smysl. Myšleno finanční. Proto neváhají doma (ať už doma na jiném ostrově nebo doma na Tchaj-wanu) nechat rodinu, své děti a jít hlídat děti cizí. Nebo se starat o důchodce a o své rodiče nechat starat se jiné. Nebo je nechat se postarat o sebe samotné. Jak moc je zvrhlé, morální a současný svět nezkažený, ponechám na každém. Někdy mi na pohled přijde lehce jako novodobá otročina. Faktem zůstává, že na Tchaj-wanu aspoň fakt dostanou slušně zaplaceno. Narozdíl například, co já vím, od dělníků v blízkovýchodních zemích. Co na to Katar?
Ve finále mě asi srdce tížit nemusí, že jsme paní připravili o práci. Počítám, už má někde nějakou jinou. Navíc, když viděla na zdi naši fotku ze svatby, kde jsme již krásně v obležení dvou dítek, šla se patrně vykoupat do svěcené vody a našemu domu se vyhýbá na 500 metrů, jakožto hnízdě satanově.