V rámci naší socializace v zemi zdejší jsme poslední zářijový víkend vyrazili na výlet se skupinou místních obyvatel. Nutno poznamenat hlavně zásluhou Vikouše. Šlo o rodiny spolužáků, se kterými ve školce tak říkajíc peče. Rodiče naštěstí patří k těm z mého pohledu normálnějším. Minimálně v tom smyslu, že se se mnou tu a tam baví (pravda, pak asi nejsou moc normální) a nezajímá je jen a pouze, kam si o víkendu zajdou koupit novou kabelku. Proto nás patrně častovali pozváním a nám nedělalo problém ho odkývnout.
Původně bylo cílem jet jen v sobotu do botanické zahrady Fushan. Vzdušnou čarou asi 30km od středu Tý-Píčka. Po silnicích tak zhruba trojnásob. Nachází se v podhůří na jihovýchod od města, akorát v podhůří z druhé strany, než byste potřebovali. Respektive chtěli. Kopečky se proto musí malinko objíždět. A to ještě pojedete většinu cesty do města Yilan na východním pobřeží dvouproudovkou po mostech nad údolími a skrze hory tunely. Nejdelší tunel tam má asi 20km. Jako klobouk dolů, kde všude tu dálnici postaví. A kupodivu ta příroda tím nijak netrpí. Aspoň vypadá, když ostrov je zelenější než trávník v britském royal clubu.
Jelikož my v těchto končinách nikdy nebyli, platí o většině tchajwanských končin, a samotná cesta do botanické zahrady zabere skoro 2 hodiny, jet na otočku se nám nechtělo. Přišli jsme s tím, že bychom pak místo zpět do Tý-Píčka sjeli jen dolů do města Yilan či jiného okolního a zůstali tam přes noc. No a co by jeden neřekl, oni se toho chytli i ostatní. A tak se stalo, že z toho rázem byla víkendová hromadná záležitost.
Kdo mě trošku zná, ví, že často po pár hodinách mi lidi začnou lézt na nervy. A je-li to více než den, hraničí to takřka s jistou. Minimálně vždy se aspoň jeden takový najde. I tady musím přiznat tomu nebylo jinak. A nedělní odpolední vyhození před domem jsem už vcelku s úlevou vítal. Jsem asociál, ale léčím se.
Celý víkend byl koncipován hlavně pro děti. A vlastně i na pohodu pro dospělé. Takže botanická zahrada, pak oběd, cesta na ubytování, tam se poflakovat, cesta na večeři. My uspávali večer děti a samozřejmě padli s nimi, zbylí dospělí vesele debužírovali do půl druhé ráno. I nějaké pivo si k tomu dali. Počítám, každý tak jedno, max. dvě. (ještěže jsme padli, jinak bychom byli za alkoholiky) Druhý den cesta do továrny na voskovky, oběd, a cesta zpět do Tý-Píčka. Podotýkám vše autem. Kromě asi 1,5km okruhu botanickou zahradou. Pro člověka, co neposedí a má nutkání furt něco dělat, naprosto ideální.
Jídla také nebyly formou žádného rychlého bufáče, ale vesměs tradiční restaurace se sdílením spousty pokrmů. A zatímco jejich děti jsou celkem zvyklé, anebo čumí do tabletů, ty naše na dlouhé stolování moc nejsou. Většinou po 5 minutách mění restauraci v tělocvičnu a svým rodičům tak přidělávají nejednu krůpěj potu na zádech navíc.
No a když už jsme u té tělocvičny, tak tu připomínalo i naše ubytování. Co se musí nechat, dětem ušité na míru. Na dvorku kola, koloběžky, klouzačka a elektrická autíčka. I ta na dálkové ovládání, takže i Oliva mohla drandit v Lamborghini. Plus některé pokoje byly kromě koupelny, postele vybaveny takovou nezbytností jako je dětská klouzačka. Náš naštěstí ne. Za to jsem loboval. To bychom tu party do půl druhé ráno měli taky.
Co se míst výletu týče, botanická jako pěkná, ale že bych se tam musel trmácet znovu? No nevím. I pro mladší členy výpravy byl patrně hlavní devizou fakt přítomnost jejich kamarádů. To u továrny na voskovky bylo o něčem jiném. Pro děti super zařízené, kdy si mohou vyrobit vlastní voskovku, vlastní fixy apod. A pomalovat si obličeje. Jinými slovy pro omladinu hodina a půl zábavy, pro rodiče opět nějaká ta krůpěj potu.
Závěrečný oběd výletu, nebo spíš žranice, opět musela být v nějaké tradiční restauraci. Návrhy na zastávku jen u 7Eleven, když jsou děti unavené, jsem se ani nepokoušel vznášet. No a stalo se tak, že Vikouš oběd krásně prospala mámě v náruči. Natlačené u velkého stolu, v restauraci více připomínající školní jídelnu. Igelity na stolech, vše co možná nejvíc umělé, levné, aby se mohlo zaprasit a jednoduše omýt. Nebo vyhodit. To je věc vcelku běžné, a i lokace sobotního obědu jela ve stejném duchu a igelitu.
Nedělní zmiňuji hlavně proto, že hlavním hřebem obědu byla tradičně připravované kuře. Dělá se ve velkých kamenných kotlích nad ohněm. Nevím, co vše se do vody hází, každopádně se tam hází velké kuře, i s hlavou a pařáty. Zajímavé je, že bez vnitřností. Min. bez nich se servíruje. Jinak takhle v celku. Asi se dá sníst pak, kromě kostí, opravdu celé. Ale zase takoví hrdinové ne všichni z místních jsou. U našeho stolu hlava i pařáty na tácu zůstaly. Ani u vedlejších, co jsem postřehl, nikomu netrčel pařát z pusy.
Porcování probíhá ručním způsobem. To znamená jeden vyvolený trhá na kusy. Samozřejmě k tomu dostane rukavice. A hned dvoje. Jedny ala pletené, ať se neumastí a nekloužou ty druhé igelitové, co si z hygienických důvodů dává na ně. Samozřejmě přicházely vtípky na nás, zda si dáme pařát, zda jsme už takhle udělané kuře viděli, zda nám z toho není šoufl a podobně. Poté, co jsem jim prozradil, jak jsme viděli mrtvou krávu na háku a z ní si odřezávat nikterak připravené syrové maso (ano v Etiopii), tohle mě nijak nerozhodí. To mé vyprávění spíš rozhodilo posluchače. Dokud přede mnou nepřistanou mořské potvory, je to ještě v suchu. Jsme suchozemci a klepeta, chapadla do guláše prostě nepatří.
Největším plusem celého výletu bylo, že Vikouš si to nadmíru užila. O což vlastně šlo. Pro děti všechno, ne? A vlastně velký dík patří Charlesovi, tatínkovi jedné spolužačky Vikouše, který v podstatě vše zorganizovat, zařídil, a i nám dělal šoféra. Byť cestou zpět to chvílemi vypadalo, že jejich pověstný „spánek kdykoli, kdekoli“ předvede i za volantem. Ve finále jsme se tak o nic nestarali a jen pak zaplatili celkový účet. Značka ideál. To je pak jednomu hloupé si stěžovat, remcat, když se vlastně jen veze. Obávám se, že Martina už se mnou nebude chtít výletit jinak.
FOTOGALERIE: https://photos.app.goo.gl/xsxNCH991cHqTRmr5