Pokračování našeho výletění po evropských městech. A další španělské. Tedy pardon, katalánské v tomto případě. Vyrazili jsme tam na první březnové dny, což vzhledem k pandemii coronaviru bylo v podstatě za pět minut dvanáct. Kdy ještě letadla létala a po návratu jsme neměli povinně naordinovány 14denní domácí meditace.
Přiznávám, trochu na vážkách jsme byli, zda letět či nikoli. Jelikož zase sepisuju pár řádku, jak vidno nakonec letěli. A jak jinak, dobře udělali. Oba sice už v Barceloně byli, ale proč se nepodívat znovu. A aspoň nebylo nutné se šťavit. Což se asi úplně nepodařilo, protože 50 nachozených kilometrů za 3 a půl dne prý není úplně málo. Doma mě holt zase jednou měli rádi. Zvláště vzhledem k našemu současnému stavu, resp. stavu mé drahé polovičky.
Inu, k jádru pudla. Za čím do Barcelony tak vyrazit, nebo co naopak vynechat. Jasně, jedno z lákadel je fotbal a vidět na živo Messiho plus 10 komparzistů v modročervených dresech. FC Barcelona je v podstatě celosvětový pojem a stánek s jejich dresy je na každém druhém rohu. (Asi není lehké být v tomhle městě fanouškem Espaňolu, něco jako v Praze fandit Dukle. Nebo Slavii.) Nicméně návštěva fotbalu se v našem podání nekonala. Dalším lákadlem je bezesporu množství večerního a nočního vyžití. Ať už se jedná přímo o bary, hudbu či gastro zážitky. Ani to se nás upřímně moc netýkalo, možná okrajově nějaké to gastro. Zakoupení dvou lahví piva Corona (pro mě) na hotelový pokoj se předpokládám nepočítá za žádné velké večerní veselí. Nebo něco, za čím by člověk musel létat do Barcelony.
Sem tam si sem zaletí nějací mlaďoši na prkýnkách (skateboardech). Jenže, světe div se, ani to není náš případ. Navíc každý přece ví, že Stalinovi na Letné se nic v tomhle směru nevyrovná.
Vlastně ani pořádně nevím, čím by Barcelona vysloveně lákala. Proč by měla býti městem ze série úžasných. Že by šlo o nejčistější a nejvoňavější město, bych rozhodně netvrdil. Bydleli jsme kousek od slavné promenády La Rambla a některé tamní uličky připomínaly spíš nádražní záchodky. O staré gotické čtvrti kolem Catedral de Barcelona a tamních úzkých uličkách ani nemluvě. Což o to, my si alespoň vizuálně v těchto místech přišly na své, ale být nevidomý, asi z toho nijak učarovaný nebudu. Na druhou stranu bychom alespoň přišli o představení místního muže, spíše mladšího věku, který si bez rozpaků v jedné takové uličce u kamenné zdi uprostřed dne ulevil. Asi není třeba zmiňovat, ač se nejednalo zrovna o turistickou sezónu, že by tam bylo liduprázdno. Plus se ani nezdálo, že by měl více upito (v 11 dopoledne by byl vcelku smutný příběh) anebo že by většinou nocoval pod hvězdami. Jako by se člověk na chvíli vrátil do Etiopie, kde také viděl bimbásky na každém rohu.
Vrátím-li se k tomu vizuálnímu vjemu, tyto končiny zajímavé jsou. To zase ne že ne. Navíc kousek odsud můžete juknout, po zaplacení vstupného, do koncertní síně Palau de la Música Catalana. Celá budova, ve stylu katalánského modernismu (obdoba „naší“ vídeňské secese) je nesmírně zajímavá a poutavá, i nad nejmenšími detaily se tu chvíli dumalo a kupodivu i jako celek to štymuje. Pan architekt Lluís Domenech i Montander se opravdu činil. Samotná, hlavní a původní, koncertní síň je pak vysloveně zářivé pozlátko. Skoro bych řekl, že oproti němu je Smetanova síň v Obecním domě vlastně na výzdobu skoupá. Třešničkou na dortu je prosklený pestrobarevný vyboulený strop, kterým prostupuje denní světlo a celému sálu tak ještě dodává na barevnosti. Nemluvě o tom, kolik to ušetří na elektřině za osvícení.
Když už jsem nakousl jednoho architekta, nelze se nezmínit o tom pro Barcelonu nejzásadnějším a nejslavnějším. Pan Antoni Gaudí i Cornet. Platí, že Barcelona je Gaudí, a Gaudí je Barcelona. Prostě patří k sobě. (na paty mu možná šlape leda tak Messi) Sic se přímo v Barceloně nenarodil, žil v ní a tvořil. Navíc na rozdíl od Messiho se aspoň narodil v Katalánsku, takže jako patriot bude mít vždy malý náskok u Katalánců. Jeho styl je popisován taktéž jako katalánský modernismus (ona secese anebo art noveau, jak jest nazýváno pro změnu u „žlutovesťáků“), avšak já bych skoro u něj polemizoval, zde ještě o nějaký styl jde. Stejně tak, zdali to byl úplný blázen nebo totální génius. Byť se samozřejmě nevylučuje kombinace obojího. A nebyl by v historii jediným příkladem.
Když už jste v Barceloně, asi nejde o něco z jeho díla nezavadit, něco nevidět. My zhruba dvě stě metrů od našeho příbytku měli Güell Palace. Přes promenádu La Rambla a Placa de Catalunya zašli zkouknout Casa Batlló a Casa Mila. Do prvně zmiňované casy i vlezli. Odvážili se. Poněvadž, jestli někde měl coronavirus žně, pak právě zde. Stísněné prostory a zástupy lidí. Byť asi ne takové, jaké bývají v obdobích největšího turistického ruchu. I tak doporučuju objednat lístky online a plácnout se přes kapsu. Neváhat a koupit zlaté, abyste přeskočili frontu před vstupem. My si vystáli frontu na lístky a posléze zlaté stejnak koupili, jelikož se nám nechtěla stát další fronta, než nás vůbec pustí dovnitř. Nemluvě o tom, že online jsou o pár eur levnější. V našem podání se tomu říká, jak co nejvíce neušetřit čas ani peníze na cestách.
Po poledni pak nemohl chybět pohled na chrám La Sagrada Familia. Martině se sice vůbec nelíbí, ale sorry jako. Být v Barceloně a nemít ani jednu fotku kostelíku svaté rodinky, to prostě neexistuje. Nehledě na to, že se z mého pohledu jedná o jeden z nejlepších marketingů. Mít už několik desítek let rozestavěný barák, z půlky staveniště, a i tak kasírovat nikterak symbolické vstupné, je zkrátka dle mého umění už samo o sobě. Nehledě, jak vypadá vlastní fasáda. Za to, kolik tam ročně vyberou, bych si myslel, měl už dávno stát komplet. A možná i se dvěma menšími kopiemi. Jen ona to fakt asi nebude taková sranda dokončit dílo po panu Gaudím, no. A totálně to nezvorat.
Protože slunko pěkně svítilo, skočili jsme do podzemky, a dojeli k parku Güell. I na něm se Gaudí vyřádil, i tady byla půlka zajímavého pod lešením, a i tady jim nebránilo za to vybírat plné vstupné. Do Sagrady jsme nešli, to jsem nechtěl bernardýna ještě více tahat za vousy, ale tady zase pár peněz obětovali. Jen by mohli kucí katalánští v parku zlepšit směrovky, minimálně ty k prodeji lístku. Pokud nevlezete hlavním chodem, mění se to v soutěž hledání bludišťáka. Ale jinak pěkné, s pěkným výhledem na Barcelonu a s pěkným návalem lidí. „Gaudíovská klasika“.
Cestou zpět z parku, z kopečku do centra města, bych pak doporučil projít čtvrtí Grácia. Vynechat metro a dopřát si ještě pár kilometrů na nohou. Příjemná, v podstatě residenční čtvrť, kde žádné vysloveně turistické hitovky nečekejte. Ale příjemná malá náměstíčka, bary na růžku a čokoládovnu Chök. Ono jich je více po městě, ale my se zastavili právě v té tady. A lepší čokoládový donut jsem nikdy neměl. Tedy já to moc nejím a vlastně nevím, zda vysloveně takhle i plněný někdy měl, ale byla to fakt pecka. Pokud máte rádi čokoládu, to já zase jó, tak se pomějete. A i pokud nejste vysloveně fanouškem, myslím si, že do nejbližšího koše stejnak nehodíte.
Obecně, co se gastro zážitků týče, je Barcelona např. v porovnání s námi nedávno navštívenou Sevillou o mnoho rozmanitější. Samozřejmě tapas frčí i tady, ovšem zase to není tak, že pohledat něco jiného by se rovnalo zázraku rozestoupení moře. Jídlo tady za mě dobré. Dokonce jsme dvakrát vlezli do stejné řeky, rozuměj podniku, na večeři. Což se nám často nestává, jelikož se většinou v naší volbě mineme a znovu už ani kolem raději nejdeme. Ta restaurace se jmenuje Gats, je v malé uličce vedle La Rambla. Sic jedou hlavně tapas, to je fakt, ale tak nějak řekl bych moderněji, ne úplné jednohubky… no, jak lépe popsat? Zkrátka to šmakuje. Musí se zkusit. Ani interiér, design restaurace úplně neurazí. A točí vcelku dobrého Amstela. Pro našince, co bez piva nedají ani ránu. Navíc ho točí do normální sklenice, a ne té na víno.
FOTOGALERIE: https://photos.app.goo.gl/pRjd88zCAEeZcPAM8
👍